Jak to bylo u Merkelové, část I

Kamarádi a známí se mě ptají, "jak to bylo u té Merkelové." a já jsem některým z nich slíbil, že o tom tady napíšu pár řádků, přestože jsem nikdy neměl literární ambice a něco jsem už taky řekl novinářům. Pokusím se také trošku nastínit souvislosti, protože o těch se u nás nejspíš moc neví a asi to taky úplně nezajímá širokou veřejnost. I přes veškerou snahu o stručnost musím příspěvek rozdělit na části, protože jsem přesvědčen o tom, že jinak by ho do konce nedočetli ani moji nejlepší kamarádi.

Jak jsme se tam vlastně dostali

Získat pozvání na spolkové kancléřství pro nás nebylo vůbec jednoduchou záležitostí. Co jsme zažívali na začátku roku 2017 nebudu teď pro zachování stručnosti popisovat a v případě zájmu a možností to třeba napíšu v dalším blog postu. V krátkosti ale můžu říct, že bych považoval za vhodné, kdyby se tehdy paní spolková kancléřka k celé záležitosti nějak vyjádřila nebo kdyby aspoň poslala kondolenci. Za vhodné bych to považoval zejména proto, že to právě paní Merkelová poněkud lehkomyslně, jak se dnes ukazuje, prohlásila ono známé "Wir schaffen das," neboli my to zvládneme.

Česká politická scéna tehdy byla podstatně pružnější, protože už při cestě do Berlína 23. prosince 2016 nám kondoloval ministr zahraničí Zaorálek a slíbil pomoc prostřednictvím naší ambasády, která nám potom skutečně výrazně pomohla. Němečtí politici začali reagovat o dost později, a to skoro až o měsíc. Ale od spolkové kancléřky jsme neslyšeli ani nečetli nic. Mezi tím nás na hrad pozval i prezident Zeman. O tom ale taky snad někdy příště.

Když tedy s námi, pozůstalými po obětech, paní kancléřka nechtěla zahájit rozhovor sama, pokusili jsme se tento rozhovor zahájit my. A to několikrát. Poslali jsme prostřednictvím našeho právního zástupce návrh, ale vždy jsme byli odmítnuti a odkázáni na vládního zmocněnce pro oběti a pozůstalé Kurta Becka. O něm snad také možná někdy příště...

Otevřený dopis

Blížilo se roční výročí a s tím rostl zájem médií. I já jsem dělal rozhovory skoro každý den, až nám to docela narušovalo režim, který samozřejmě ani bez bez večerních rozhovorů s médii není úplně snadný. Naštěstí to trvalo jen asi tři týdny. Ono by se to stejě o moc déle už nedalo vydržet. Snažil jsem se nikoho neodmítat, ale některá média jsem přece jen odmítnout musel, protože už to prostě nešlo časově zvládnout. Například jsem neudělal rozhovor s jedním kolínským hit-rádiem. Tak snad jsem jejich posluchače moc nezklamal.

Vadilo nám, jaký postoj zaujala k celé věci paní kancléřka a vadilo nám to čím dál víc, protože na světlo postupně vyplouvaly další a další pochybení německých státních úředníků, které dvanáct lidí zaplatilo životem. Cítili jsme, že by tedy bylo dobré, kdyby to všechno nezůstalo jen mezi námi, ale aby se o tom také dozvěděla veřejnost. Takže dva lidé z našeho středu, kteří na to měli čas a sílu, sepsali otevřený dopis pro paní Merkelovou, který jsme pak všichni zkorigovali a upřesnili. Dopis byl formulován poměrně ostře, dokonce tak, že bych osobně v některých místech volil mírnější formulaci. Když píše společný dopis dvanáct rodin, je vždy potřeba zvolit nějaký kompromis, v tomto případě mírně ostřejší dopis, ale zase ne tak moc, abych ho nepodepsal.

Když jsme měli dopis hotový, což také trvalo pár týdnů, museli jsme ještě najít vhodné médium, které by nám dopis v nezkrácené formě a bez úprav otisklo. To sice nebyl až tak velký problém, protože za poslední rok téměř každý z nás zná spoustu novinářů. Ale i to nějaký čas trvalo a nakonec nám otevřený dopis otiskl Spiegel. Překlad do češtiny asi zatím nikdo neprovedl, ale kdyby se toho chtěl někdo ujmout, ať se neváhá přihlásit.

Během fáze hledání vhodného média jsme všichni dostali následující dopis. Pro nás byl dokonce i v češtině. Nejprve přišel emailem a až za několik dní poštou. Tak jsme dostali pozvánku na spolkové kancléřství. Někteří z vás by se mohli ptát, zda to byla náhoda, nebo paní Merkelová dostala zprávu od některých novinářů, se kterými jsme jednali. Možná se rozhodla se nás přijmout sama. Možná ji přesvědčila až naše soustavná práce s médii nebo se nám podařilo vytvořit dostatečný politický tlak otevřeným dopisem? Na to odpověď neznám. Každopádně mám ale radost, že se nám podařilo paní spolkovou kancléřku nakonec přesvědčit. Navíc přišla snad ještě významnější vstřícná reakce z Bundestagu. Viz např. článek Tagesspieglu a zápis ze zasedání Bundestagu, od str. 390.

Tomu, jak vypadalo naše přijetí na spolkovém kancléřství a jak v Berlíně proběhlo odhalení památníku a připomenutí prvního výročí atentátu, se budu věnovat v příštím postu.